Sice se říká, že chybovat je lidské, ale „příjemnější“ je to určitě ve chvíli, kdy v tom nehrají roli peníze. Špatná doporučení prodejce při prodeji drahého výrobku nebo neznalost práv a povinností při vyřizování reklamací jsou přesně ty případy, ve kterých nechcete šlápnout vedle.
Někteří spotřebitelé se navíc v jednání s prodejci často řídí mýty, které nemají oporu v zákoně. Proto jsme pro vás připravili rady, jak postupovat v situacích, kdy se spotřebitelé těmito mýty řídí.
První mýtus: Když jsem nic nepodepsal, nemusím nic platit
Zákon zná několik způsobů, jakými lze smlouvu uzavřít. Tradiční písemná forma je nutná pouze v některých případech (například při koupi nemovitosti). Smlouvu je ale možné uzavřít třeba ústně nebo i gesty. Ta nesmí u druhé strany vzbudit pochybnost o tom, jak to myslíme.
Novější formou je možnost uzavření smlouvy v e-mailové komunikaci nebo objednáním si zboží v internetovém obchodě. Pokud spotřebitel nakupuje po telefonu nebo přes internet, je smlouva uzavřena v okamžiku, kdy objednávka zboží dojde prodávajícímu. U většiny spotřebitelských smluv totiž není nutné mít písemnou smlouvu s podpisy obou stran.
Druhý mýtus: Když zboží nepřevezmu, smlouva se ruší
Pokud si výslovně ve smlouvě nesjednáte, že nepřevzetím zboží se smlouva ruší, platí, že uzavřená smlouva je pro obě strany závazná. Pokud spotřebitel nesplní svou smluvní povinnost zboží převzít, riskuje, že mu dorazí požadavek prodejce na zaplacení nákladů marně uskutečněné dopravy.
Třetí mýtus: Koupil jsem věc na IČ, přesto jsem spotřebitelem
Občanský zákoník pokládá za spotřebitele každého člověka, který uzavírá smlouvu s podnikatelem (nebo s ním jinak jedná) mimo rámec své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání. Pokud zákazník uvede ve smlouvě identifikační číslo (IČ), dává tím druhé straně smlouvy najevo, že do právního vztahu vstupuje jako podnikatel. To znamená, že se smlouva řídí jinými pravidly. Tvrdí-li pak ale zákazník, že v daném vztahu nejedná jako podnikatel (a nepožívá výhod s tím spojených, i když uvedl IČ), musí to v případném sporu prokázat. Může nastat i opačná situace, kdy je zřejmé, že se uzavřená smlouva týká jeho podnikatelské činnosti, ale IČ neuvede. V tomto případě musí dokázat, že si zboží nekoupil za účelem podnikání.
Čtvrtý mýtus: Věc musí po dobu záruky vydržet
Záruční doba je doba, v níž nese podnikatel odpovědnost za vady prodávaného zboží či poskytnuté služby. Nelze ji však zaměňovat s životností, která se projevuje opotřebením v důsledku běžného, obvyklého užívání. Bude-li spotřebitel nosit obuv určenou pro příležitostné nošení každý den, může dojít k výraznému opotřebení až úplnému zničení během prvního roku záruky. V tomto případě prodejce takovou reklamaci zamítne.
Pátý mýtus: Zboží mohu reklamovat u obchodníka v rámci celé Evropské unie
Automaticky tomu tak není. I obchod stejné značky totiž obvykle v každém státě provozuje místní obchodní společnost. Po právní stránce tak nejde o stejného prodávajícího. Před nákupem proto vždy spotřebitele informujte, zda poskytujete mezinárodní záruku, či nikoliv. Mezinárodní záruka je obvyklá například u automobilů, méně častá je třeba u elektroniky.